Životopis
František se narodil v Assisi v r. 1181 nebo 1182 Petru Bernardonovi, bohatému obchodníku s látkami, a jeho ženě, která byla francouzského původu. Otec svého syna nazýval Francesco (Francouzek), přestože byl původně pokřtěn jménem Jan. Mladý František si užíval života plnými doušky. Stal se vůdcem assiské zlaté mládeže. Bojoval ve válce mezi Assisi a Perugií, což vlastně byla válka mezi měšťany a šlechtici. Zúčastnil se tak i bitvy u Collestrady, kde byli assiští měšťané poraženi a František byl spolu s ostatními uvězněn. Když byl propuštěn a vrátil se do Assisi, léčil se z nemoci, která ho ve vězení postihla. Nyní začal více uvažovat o smyslu života.
Roku 1204 zamířil do Puglie, protože toužil po tom, aby byl za nějaký statečný čin pasován na rytíře. Cestou měl však vizi, ve které byl upozorněn na pomíjivost všeho, oč se doposud snažil. Vrací se do Assisi a v častých modlitbách prosí Pána, aby mu ukázal, jak má naplnit jeho vůli. Zásadní obrat nastal tehdy, když přemohl sám sebe a začal sloužit malomocným, mezi které „ho sám Pán zavedl“. Na tuto chvíli vzpomínal ještě i na sklonku svého života.
Jednou, když se modlil před obrazem Ukřižovaného v napolo rozbořeném kostelíku sv. Damiana, slyšel Kristùv hlas: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ František okamžitě započal s opravou. Následně došlo ke konfliktu s Františkovým otcem, který nemohl pochopit jednání svého syna. František se zcela zřekl svého majetku, vyžebrával si na živobytí a věnoval se obnově chátrajících kostelů i církevního života v okolí Assisi.
24. února 1208, na svátek sv. Matouše, právě když dokončil opravu kostelíka Panny Marie Andělské (na místě zvaném Porciunkula), slyšel číst evangelium o rozeslání učedníků. Od té chvíle začal žít životem chudého putujícího kazatele a hlásat zvěst smíření, pokoje a dobra. Vzápětí mu Pán poslal první bratry a František poznal, že nemá žít sám, ale ve společenství.
Když bylo bratří dvanáct, putoval František spolu s nimi do Říma, aby požádal papeže o schválení své první řehole. Byla to stručná pravidla společenství, složena převážně z evangelních citátů. Papež Inocenc III. mu jeho řeholi ústně schválil (1209).
Bratři opovrhovali vším pozemským, nikdy nemilovali sobecky. Vroucnost své lásky vylévali na společenství, a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc. Toužili často se setkávat, když byli spolu, měli velkou radost
Roku 1219 se František spolu s dalšími bratry vydal znovu na cestu do Orientu. Při obléhání Damietty křižáky se mu podařilo proniknout pokojnou cestou přes bojovou linii až k egyptskému sultánovi a získat si jeho náklonnost. Jedním z plodů této cesty byla možnost trvalého usídlení Menších bratří ve Svaté zemi.
Nejvýraznějším rysem Františkovy spirituality byla láska ke Kristu a hluboké prožívání všeho, co bylo spojeno s tajemstvím jeho vtělení a lidství. 25. prosince 1223 slavil v Grecciu slavnost narození Páně na způsob „živých jesliček“. V přírodní jeskyni, upravené podle vyprávění evangelia jako betlémská stáj, byla sloužena mše svatá. Lidé tak mohli na vlastní oči vidět, prožít a hlouběji pochopit lásku a pokoru Božího Syna v tajemství jeho vtělení.
Veliká byla také Františkova úcta k Eucharistii, neboť v ní viděl Krista přítomného na tomto světě stejně, jako když pobýval se svými apoštoly. Zvláště ho však přitahovalo tajemství kříže. Toužil milovat i trpět jako Ježíš, když za nás umíral na kříži. V tom mu Pán vyhověl zázračným způsobem – 14. září 1224, když František dlel na modlitbách na hoře zvané La Verna. Zjevil se mu v podobě ukřižovaného serafa a František obdržel stigmata – rány Kristovy, které mu zůstaly vtištěny až do smrti.
Tu měl od Boha vidění: viděl nad sebou muže v podobě Serafa se šesti křídly, který visel na kříži s rozpjatýma rukama a nohama u sebe. Dvě křídla měl zdvižena nad hlavu, dvě byla rozpjata k letu, dvě zahalovala tělo. Když blažený služebník Nejvyššího spatřil zjevení, byl pln údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. Pronikla ho veliká blaženost a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný pohled Serafa, který byl nepopsatelně krásný. Ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení naplňovaly Františka hrůzou. Byl zároveň smutný a radostný, blaho a bolest se v něm střídaly.
V posledních letech svého života byl téměř slepý a velmi vážně nemocný. Probouzel však i nadále ve svých bratrech a v ostatních lidech lásku k Bohu a ochotu k vzájemnému smíření
Zemřel v blízkosti kostelíka Panny Marie Andělské večer 3. října 1226:
…Těch několik dní, které mu do jeho přechodu [na věčnost] ještě zbývaly, strávil ve chválách a i své vskutku milované druhy3 vyzýval, aby spolu s ním chválili Krista. 6 On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: Hlasitě k Pánu volám, hlasitě Pána zapřísahám4. 7 Také všechno stvoření zval ke chvále Boží5 a slovy písně, kterou dříve složil, je vyzýval, aby Boha milovali. 8 Dokonce i samotnou smrt, všem hroznou a všemi nenáviděnou, vyzýval ke chvále, šel jí radostně vstříc a zval ji k sobě na návštěvu: „Buď vítána,“ pravil, „moje sestro smrti6!“ 9 Lékaři7 řekl: „Jen odvahu, bratře lékaři, řekni mi, že smrt je už blízko, vždyť mi bude branou k životu!“ 10 Bratřím pak řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mne nahého na zem, jak už jste to viděli, a ponechte mne tak po smrti ležet aspoň tak dlouho, než se klidně ujde míle.“
Papež Řehoř IX. jej prohlásil za svatého již 16. července 1228.
V r. 1939 byl prohlášen patronem Itálie a v r. 1980 ho papež Jan Pavel II. ustanovil za patrona ekologie.